Nahota v knihovně

Českým veřejným prostorem, respektive jeho částí, před časem rezonovala „kauza“ výstavy fotografií v Knihovně AV ČR.

Ve stručnosti připomenu: V prostorách Knihovny AV ČR byla nainstalována výstava fotografií. Šlo o akty pořízené historickou technikou mokrého kolodiového procesu. Po čtyřech dnech byla výstava ukončena na přímý nátlak z Genderové expertní komory ČR a Kongresu žen. (Detaily např. zde)

Samotné prohlášení kritiček by taky stálo za detailnější rozbor a odbornou polemiku („Kritizovaná výstava nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, čímž degraduje ženy obecně na pouhé sexuální objekty a zpochybňuje odborný přínos vědkyň”), ale do toho nechť se pustí spíš kulturologové a odborníci přes estetiku, kteří dokážou líp než já vysvětlit důvody zobrazování nahého lidského těla a veškeré konsekvence s tím spojené. Kritika byla, jak už to v takových případech chodí, vedena lehce stranou, spojení s „vědou“ a „vědkyněmi“ bylo naroubované násilně, ale to je, jak píšu, na jinou diskusi.

Pomyslnou korunu tomu všemu ale nasadil autor fotografií Karel Richtr svým prohlášením. To je, těžko to nazvat jinak, směsí frustrace, ublíženectví a fňukání, co spolehlivě zabije jakékoli sympatie se „zakázaným autorem“. Posuďte sami.

Informuji média a veřejnost, že jsem byl po nátlaku několika pseudovědkyň-feministek z Genderové expertní komory ČR a Kongresu žen donucen předčasně ukončit svou výstavu uměleckých fotografií s názvem Women: Scenes in the library v prostorách Knihovny Akademie věd ČR. Místo dvou měsíců byla otevřena jen čtyři dny.

Začít prohlášení polemickou figurou Caput Canis je spolehlivá cesta do pekel. Platí, že v podobných sporech vyhrává ten, kdo udrží „glanc“ a nenechá se stáhnout na úroveň podobných útoků. Proč, ptám se, bylo nutné použít předponu „pseudo-„? Nebylo! Naopak, právě tímto úvodem se autor postavil do role toho, kdo nemá argumenty a musí se uchýlit ke snižování vážnosti oponenta útokem ad hominem. Můj návrh: „Informuji média a veřejnost, že jsem byl na popud Genderové expertní komory ČR a Kongresu žen donucen předčasně ukončit svou výstavu uměleckých fotografií s názvem Women: Scenes in the library v prostorách Knihovny Akademie věd ČR. Místo dvou měsíců byla otevřena jen čtyři dny.“

Jakkoliv jsou na fotografiích zobrazeny ženy, cílem výstavy bylo především prezentovat fotografickou techniku mokrého kolodiového procesu, tedy ukázat řemeslné kvality techniky z 19. století. Právě k této dnes již unikátní technice fotografování jsem pak také připravil pro Knihovnu AV příslušnou odbornou přednášku.

Naprosto v pořádku. Věcná informace, která ujasňuje, oč šlo: historická technika, odborná přednáška, to je to primární, a že šlo o zobrazení aktů je podružné – ostatně nahé tělo je estetický objekt, využívaný umělci od nepaměti.

Po neuvěřitelně silném nátlaku feministek o nevhodnosti prezentace takových fotografií vyvinutém na ředitele Knihovny a další pracovníky Akademie věd mi bylo sděleno, že výstavu, která měla původně končit až 23. prosince, raději předčasně uzavřou. Mé fotografie se tak do slova a do písmene přes noc dostaly do trezoru. Tam nyní čekají, že si je po víkendu odnesu. Nevyčítám nic vedení Knihovny ani AV, ale trochu trpím pocitem, že pár pseudovědkyň má u nás o fous větší vliv, než si zasluhuje.

Slyšíte ukřivděnost? Ony mají větší vliv než zasluhují. To není polemika, to je pláč někoho, komu šláply na kuří oka. A „Neuvěřitelně silný nátlak feministek“? Volil bych neutrálnější vyjádření a přidal bych pár špetek hrdosti.

Rád bych přenesl téma moci těchto dam do veřejného prostoru. Není přece kuriózní, že zatímco ony jsou živy z peněz daňových poplatníků a štědrých státních grantů, já si na svůj finančně náročný koníček, který také považuji za vědu, musím tvrdě vydělávat?

Tohle by zasloužilo přepracovat. Ideální metoda přepracování by byla „vyhození“. Zcela vážně: přenášení tématu „těchto dam“ do veřejného prostoru? Závistivé kňučení a ukazování prstem, že „ony mají granty a já si musím vydělávat“? Ne, to není hodné nikoho. Pardon, tady autor dává jen průchod frustraci a z celého odstavce čpí závist. Ačkoli můžeme vést polemiky o grantových programech a jejich smysluplnosti, tak v prohlášení, které má reagovat a, přiznejme si to, přiklonit veřejné mínění na svou stranu, to nemá co dělat! Ano, u lidí s kratším uvažováním to může přinést body („Vony mají peníze z našich daní, no fuj!“), ale u ostatních to spíš uškodí.

Zároveň upozorňuji, že všech dvanáct originálů a třináct printů jsem vytvořil na základě podnětu pracovníků Knihovny, za jejich asistence a přímo v prostorách této budovy.

Zvolil bych jinou formu než „upozorňuji“ a nejsem si jist tím, jestli z toho trošku netrčí snaha se vyvinit („Oni mi řekli…“), ale v zásadě mi tenhle odstavec nevadí.

Žádám proto veřejnost, aby zákaz vystavení mých fotografií posoudila sama. Fotky do doby, než najdu alternativní výstavní prostory – což každý znalý člověk ví, že nenajdu ze dne na den – vystavím k náhledu na svých webových stránkách a na Facebooku. Zde také budu ochoten vyslyšet názory veřejnosti.

Veřejnost to jistě udělá. Bohužel, po tomhle prohlášení budou cítit mnozí z těch, co se původně chtěli autora zastat, hořkou pachuť, že se zamotali do souboje eg a uražených ješitností.

Jak bych si tedy prohlášení představoval já?

Informuji média a veřejnost, že jsem byl na popud Genderové expertní komory ČR a Kongresu žen donucen předčasně ukončit svou výstavu uměleckých fotografií s názvem Women: Scenes in the library v prostorách Knihovny Akademie věd ČR. Místo dvou měsíců byla otevřena jen čtyři dny.

Cílem výstavy bylo především prezentovat fotografickou techniku mokrého kolodiového procesu, tedy ukázat řemeslné kvality techniky z 19. století. Právě k této, dnes již unikátní, technice fotografování jsem připravil pro Knihovnu AV příslušnou odbornou přednášku.

Koncepci výstavy jsme konzultovali s Knihovnou AV ČR. Zvolili jsme akty, které byly touto technikou často pořizovány v minulosti, čímž výstava získala vyšší míru autenticity. Záměrem rozhodně nebylo objektivizovat ženské tělo, ale estetickou formou podtrhnout historickou fotografickou techniku. Rozhodně jsme nečekali, že takové fotografie vzbudí stejné pohoršení jako před více než sto lety.

Velmi mne mrzí nedorozumění, ke kterému následně došlo. Kritiku, které byly fotografie vystaveny, považuji za nespravedlivou a účelovou. Přesto plně respektuji rozhodnutí vedení Knihovny AV ČR výstavu ukončit. V současné době hledám alternativní výstavní prostory, a do doby, než je najdu, jsou fotografie ke zhlédnutí na mých stránkách a Facebooku.

(Úvodní ilustrační foto: Sven Teschke, CC-BY-SA)

Vaše starosti na novinářovu hlavu

Na Jakolidi se snažím popisovat případy, kdy někdo nezvládne krizovou komunikaci v situaci, kdy je vidět, že to opravdu není záměr. Píšete mi a posíláte mi tipy na „hulváty od přírody“. Víte, v takovou chvíli nelze říct „já bych to udělal tak a tak“ ani „měl se zachovat onak“. Ne. Jakmile je hulvátství a nadávání zákazníkům „modus vivendi“, nedá se k tomu už nic říct, už nic napsat, snad jen „já bych v tuhle chvíli mlčel“. Jednou bych mohl udělat soupisek nejčastějších obratů („rád bych viděl vás“, „víte, jak je to těžké?“, „jste nevděčné vši, všichni furt jen šťouráte“), ale to není to, co bych tu chtěl mít.

Takže jsem dlouho čekal na nějaký krystalický příklad zmršené krizové komunikace, a ten se mi naskytl tento týden.

Na počátku disclaimer: osobně a mnoho let se znám s dvěma protagonisty celého příběhu, Davidem Grudlem a Vilémem Rubešem. Uvádím to na rovinu, abych se vyhnul případnému nařčení z předpojatosti.

David Grudl zveřejnil post o cenách jízdenek u Českých drah. Následně jej odkázal na Facebooku, kde – díky jeho silné sociální síti – nabral rychle několik tisíc lajků. Nutno dodat, že není první, kdo si toho všimnul, neučinil žádný zásadní objev, a mluvilo se o tom jen proto, že David Grudl má silný okruh známých.

O několik dní později vyšel článek na totéž téma na Lidovkách a v Blesku. Blesk do článku napsal, že na celou záležitost upozornil David Grudl a přidal screenshot jeho postu. Lidovky použily stejný příklad, který David Grudl uveřejnil (cesta Praha – Bratislava rozdělená na části / v celku), aniž by autora jedinkrát zmínily.

Na tento fakt na Facebooku neváhali upozornit Grudlovi známí; Vilém Rubeš se dokonce zeptal mailem autorky (Pavlína Kindlová), proč neodkázala. Její odpověď byla ne zcela profesionální, o čemž Rubeš neváhal opět napsat veřejně. Následně autorka zablokovala jak Rubeše, tak Grudla (ačkoli ten se k celé věci nevyjadřoval). Nakonec se v článku objevila zmínka o Davidu Grudlovi.

Následně se pak autorka textu vyjádřila na adresu svých kritiků takto:

Bože lidi, to vážně nemáte v neděli na práci nic jinýho, než člověku psát, že krade informace? 1. Téma mi bylo zadáno. 2. Nejde o žádnou exkluzivní novinku, sami moji přátelé přiznávají, že si cesty už celkem dlouho dělí. 3. Řeště svoje životy a ne blbosti na internetu, uděláte líp. Minulý víkend mi vyhrožovali v diskuzi pod článkem smrtí, teď tohle. Co jsme to za národ? Já vám děkuji za lekci, která mě obrní proti všemu.

Reakce je, dovolte mi to tak napsat, nedospělá, ufňukaná a ublížená. Člověk, který pracuje v médiích, by měl umět komunikovat bez podobných lapsů. Podtrhuju „by měl“, protože tomu tak mnohdy není. Co je tu špatně?

Bože lidi, to vážně nemáte v neděli na práci nic jinýho, než člověku psát, že krade informace? – tohle je standardní začátek podobných „omluv-neomluv“, kdy se vytýká kritikům, že raději nedělají „něco užitečnějšího“. V druhém plánu, na pozadí, tam zní utrhování: „starejte se vo svý a mě nechte na pokoji“. Takovéhle chování vysílá jasný signál: „vím, že jsem udělal chybu, ale je mi nepříjemné ji přiznat, a tak radši napadnu toho, kdo na ni upozorňuje“.

Celá další reakce se nese přesně v duchu tohoto setupu: Vím, že jsem pochybila, ale nechci „ztratit tvář“. Ve skutečnosti člověk napravením chyby a zaujmutím „dospělého postoje“ (=přijetí odpovědnosti) tvář, kredit a renomé získává. Jenže k tomuto poznání člověk dospívá pomalu. Proto jsem nazval tuto reakci „nedospělou“.

1. Téma mi bylo zadáno – krásný pokus o vyvinění. „Já za to nemůžu, zadali mi to.“ Všimněte si trpného rodu: téma bylo zadáno. Trpný rod odstraňuje z promluvy konatele děje, prostě „se to stalo“. Pasivem autorka naznačuje svoji snahu vystoupit do objektivity, naznačit odstup, jako člověk má od věcí, na které nemá vliv: „bylo mi to zadáno a bylo to mnou napsáno, já za to nemohu“

2. Nejde o žádnou exkluzivní novinku, sami moji přátelé přiznávají, že si cesty už celkem dlouho dělí – diskusní trik, nazývaný „o to nejde!“ Předmětem výtek nebylo to, jestli Grudl něco objevil nebo neobjevil, ale o to, že článek vznikl nepochybně jako reakce na Grudlův post, aniž by se o tom autorka zmínila. Kdyby po čase do článku tu zmínku v Lidovkách nepřidali, mohla tuto argumentaci použít; tím, že teď už v článku odkaz je, je tenhle argument naprosto falešný. Ví, že to tam mělo být, a teď se pouze vykrucuje, že to přeci nebylo tak důležité, to přeci ví každý…

3. Řeště svoje životy a ne blbosti na internetu, uděláte líp – obrat, který jsem si přidal k Figurám zápasu perem a nazval ho Consiliare. Tedy „poraďte protivníkovi, co by měl dělat, a především čím by se neměl zabývat“. Na to se nabízí pouze ostré seknutí: „Příště označte svůj zdroj, uděláte líp.“

Minulý víkend mi vyhrožovali v diskuzi pod článkem smrtí, teď tohle. Co jsme to za národ? – nezlobte se, ale toto je demagogie. Autorka šermuje „národem“, staví se do pozice oběti, do pozice, kdy na ni ostatní zcela neoprávněně útočí, a použije k tomu demagogického srovnání s vyhrožováním smrtí v diskusi. Tohle už je hodně zoufalé, a opět to ilustruje nevyzrálost reakce.

Já vám děkuji za lekci, která mě obrní proti všemu – mělo to možná vypadat jako ironické „poděkování“, ale třeba na mne to působí dojmem obřího závěrečného FŇUK!

Zdrojování je dlouhodobá profesionální bolest českých online médií. Důvody, respektive výmluvy, proč neodkazují, jsou dílem kuriozní, dílem prozrazují nevědomost a dílem ukazují malé sebevědomí. Jaký bych doporučil postup pro situace, když se někde začne upozorňovat na podobnou situaci?

1. Doplnit odkaz. Minimální varianta, nezbytná pro nápravu. Prostě jste udělali chybu, napravili jste ji, nijak dál to nekomentujete. Hlasy velmi rychle utichnou.

2. Vyjádřit se. Vyjádřit se v této situaci znamená vždy a pouze jedinou možnost: Udělal jsem chybu, omlouvám se za ni, děkuju za upozornění! Šmytec, basta fidli, dosti, víc ani Ň. Nevysvětlujte, na to není nikdo zvědavý a působí to nevěrohodně. Nesnažte se vyvinit, vykroutit, to je velká chyba. I kdyby to ve skutečnosti byl řetězec nedorozumění a vy v tom byli jen jedna část, tak to nikdy, nikdy nevysvětlujte. Vezměte (v tomto případě) celou vinu na sebe. Zapomněli jste. Udělali jste chybu. Omlouváte se. Pamatujte: čím jednodušší a stručnější omluva, tím lepší.

Já bych zvolil prostá slova, v podstatě to, co jsem už napsal výše:

Dobrý den, děkuju všem za upozornění. V článku odkaz rozhodně měl být, vypadl z něho nedopatřením, už jsem to napravila. Omlouvám se čtenářům i panu Grudlovi. Hezký den.

Na takto formulovanou odpověď nemohou čtenáři pokračovat ve výčitkách. Je to jasný „defusing“ – takováto odpověď je přímá, stručná, nijak nekličkuje, takže oponentům bere vítr z plachet, nenechává prostor pro další výhrady, další ale…

Představte si, že jste v roli oponenta. Co na to napíšete? No, protože jste jako lidi, tak ustoupíte do smířliva: „Díky, to se stane, hlavně že je chyba napravena.“ Kdybyste v takovou chvíli autorku dál kádrovali, byli byste naopak vy za hlupáky a nípaly. Autorka uznala chybu, napravila ji, omluvila se. Víc dělat nemusí.

Kdyby však do ní i přesto někdo rýpal, tak už stačí jen mlčet. Veřejné mínění už bude na její straně.

Základní pravidlo krizové komunikace zní: Nechat co nejmenší prostor pro pochybnosti, protiútok, nezavdávat příčinu pro další eskalaci konfliktu.

Na závěr připomenu důležitý fakt: Důvod, proč jsem o tomto případu napsal, není ten, že kdosi napsal článek a neodkázal na inspiraci. Ten důvod byla až nezvládnutá komunikace.

Sklizeno z Ježkova statku

(Guest post od Marka Prokopa – díky)

„Nedá mi spát ten kolosální gastropodvod s virtuálním Ježkovým statkem…“  Těmito slovy začíná Jan Černý facebookový status ze středy 29. července 2015. Je to emotivní příspěvek, najdete v něm gastrosexuály, biomatky i trubky zákazníky, předmětem kritiky je však síť obchodů Sklizeno a mléčné výrobky nabízené pod značkou Ježkův statek.

Jan Černý se domnívá, že jak název Ježkův statek, tak další komunikace této značky v síti Sklizeno navozuje dojem skutečného statku a krav pasoucích se na zelených loukách. Zároveň ale zjistil, že žádný statek neexistuje, firma Ježkův statek s.r.o. nevlastní jedinou dojnici a její mléko pochází z mlékárny Polná, která ho ročně zpracuje 19 milionů litrů. Sklizeno tím podle Jana Černého mate zákazníky.

Příspěvek okamžitě vyvolává bouřlivou diskusi, sdílí ho bezmála tisíc lidí, případu se chytají food publicisté pan Cuketka a Petra Pospěchová. Někteří komentující jsou zaskočeni a cítí se podvedeni, jiní žádný problém nevidí, protože na etiketách výrobků „z Ježkova statku“ je skutečný výrobce uveden a konec konců, v marketingu se přeci vždycky lže a jen blbec s tím nepočítá.

Sklizeno reaguje rychle a na první pohled naprosto správně. Velmi slušně a přátelsky se zapojuje do všech diskusí, promptně zodpovídá dotazy na svém Facebooku a proaktivně vydává vysvětlení na webu, ve kterém přesně jmenuje všechny dodavatele Ježkova statku. Můžeme tedy případ uzavřít jako příklad výborně zvládnuté krizové komunikace? Bohužel, tak jednoduché to není.

Kdyby byla reakce Sklizeno opravdu správná, hlavní kritici by za ni poděkovali, aféra by rychle utichla a značka by z ní vyšla silnější. To se ale neděje. Naopak, kritici jsou čím dál naštvanější, víc a víc lidí do věci šťourá, objevují se informace, že majitel Ježkova statku obchoduje i s průmyslovými mazivy a chemií (což je pravda), nebo že se pod značkou Ježkův statek prodávají ve Sklizeno i Babišova Vodňanská kuřata (což zatím není doloženo).

Kde se tedy stala chyba?

Myslím, že hlavní chybu nevědomky pojmenoval David Vortel, jednatel společnosti Ježkův statek, hned v začátku svého vyjádření (zdůraznění je moje): „Rád bych se vyjádřil k příspěvku p. Černého, jakkoli mu moc nerozumím.“

Ano, jak Sklizeno, tak Ježkův statek zřejmě nepochopili, co vlastně kritikové v čele s Janem Černým kritizují. V celé kauze si totiž nikdo nestěžuje na kvalitu výrobků a vlastně ani na nedostatečné informace o původu zboží. Kritikům vadí jen zavádějící název a komunikace značky jako skutečného statku.

Zdá se, že praxe rozsáhlých kooperací a virtuálních značek je v segmentu farmářských potravin běžná a Sklizeno vůbec nepředpokládá, že by někomu mohla vadit. Jenže to je insider knowledge, kterou podstatná část zákazníků nemá. Z diskuzí jasně vyplývá, že někteří zákazníci si od Sklizeno nekupují jen kvalitní potraviny, ale především dobrý pocit, že podporují malé farmáře, kteří se s láskou starají o pár kravek. Právě ti se pak cítí podvedení.

Jaké z toho plyne ponaučení?

V krizové situaci nestačí komunikovat rychle, slušně a vstřícně. Ze všeho nejdřív je třeba identifikovat, o co přesně kritikům jde, kde konkrétně vidí problém. Aby se vám to podařilo, musíte zároveň na chvilku zapomenout vše, co o svém oboru víte, a dostat se na znalostní i emoční úroveň zákazníků.

Rád bych navrhl i správnou podobu krizové komunikace, ale bez znalosti skutečného příběhu značky Ježkův statek bych jenom střílel na slepo. Možná nějaký statek opravdu existuje, nebo alespoň v minulosti existoval, a pak by šlo napsat něco ve smyslu:

Před lety jsme opravdu začínali na vlastním statku, a proto jsme tak firmu pojmenovali. Naše výrobky lidem chutnaly, chtěli jich čím dál víc a naše kapacita již nestačila. Proto jsme začali spolupracovat s dalšími farmáři a místními firmami. Partnery si ale velmi pečlivě vybíráme, neustále hlídáme celý řetězec od surovin, přes receptury a výrobu až po balení a za kvalitu dáme ruku do ohně. O tom, že nevyrábíme vše sami, informujeme všude, kde to je možné, ale chápeme, že značka Ježkův statek může zákazníky mást. Za to se omlouváme a budeme hledat způsoby, jak těmto nedorozuměním v budoucnu zabránit.

Sklizeno by pak kromě jednoznačné omluvy mělo slíbit, že neprodleně zkontroluje informace o všech svých dalších dodavatelích, a bude-li třeba, upraví je tak, aby nemohly zákazníky splést.

Naivní restaurant a alergeny

Před nedávnem přišla směrnice, nařizující restauracím uvádět u jídel v jídelním lístku případné alergeny, a to pomocí kódů. Směrnice „přišla z EU“, což samo o sobě na některé lidi funguje jako rudý hadr. Mnozí restauratéři toto rozhodnutí kritizují jako zbytečnou byrokracii, a někteří to „vyřešili“ tak, že oznámili, že veškerá jejich jídla obsahují všechny alergeny.

Nejkřiklavější příklad předvedl Naivní restaurant z Kolína:

Seznam alergenů: Všechna naše jídla obsahují všechny alergeny
Není to sice pravda, ale vlk se nažere a koza zůstane celá, pokud ovšem vlk není alergický na kozy.
Náš šéf má alergii na EU.
Celou dobu, po kterou Vám vaříme, nebyl problém dohodnout přípravu jídla dle Vašeho přání. Zvládli jsme vařit jak pro celiaky, tak třeba pro cukrovkáře. Nehodláme se ale podílet na pitomostech jako, že v pivu je slad. Slad je ječmen. Pstruh je ryba, losos taky atd atd. Myslíme si, že naši hosté mají v hlavě mozek a pokud mají nějaký stravovací problém, vyřeší ho dobrý kuchař a ne kódy EU.
Mimochodem malé upozornění: Těm kódům nevěřte. Většina naší konkurence používá instatní nebo mražené polotovary. Tím pádem nevědí ani oni, co přesně ve vašem jídle je. Dobrou hospodu poznáte třeba podle vývaru. U nás opravdu není z pytlíku.
Stát bude kontrolovat dodržování této směrnice??? ANO a jak? No nijak přeci. Jen jestli máme napsané kódy. Co máte v jídle před nebe nijak nezjistí. Výsledek metanolové aféry znáte, že? Taky kontrolovali…..
Děkujeme za pochopení. Dobrou chuť.
Naivní restaurant Kolín

Z několika důvodů takovéhle prohlášení považuju za nešťastně formulované. K ostatním aspektům jsem se vyjadřoval jinde, zde bych jen zkusil ukázat, jak to šlo napsat i jinak.

Na úvod disclaimer: Mám několik potravinových alergií, takže nejsem nestranný.

Pokud tomu rozumím dobře, tak výše uvedené sdělení má několik funkcí:

  1. Naplňuje literu nařízení
  2. Upozorňuje na to, že nařízení může být bezzubé a kontraproduktivní
  3. Vysvětluje, proč se restaurace rozhodla nařízení obejít

Literu nařízení naplňuje sdělením o alergenech. „Všechna jídla obsahují všechny alergeny“. Toto sdělení jednak není pravdivé, ale bohužel zároveň vysílá i velmi silné podprahové sdělení: „… trhněte si!“ Jinými slovy je tam napsáno „Sice jsme si měli dát tu práci a napsat vám, v čem je jaký alergen, ale my to dělat nebudeme!“

Upozornění, že kódům není radno slepě věřit, je velmi dobré. Tedy – je dobré na to upozornit. Proti stylu mám ale výhrady.

Třetí bod, tedy vysvětlování, „proč my na to kašleme“, je ukázkový příklad střelby do vlastní nohy. Jedním dechem říkají, že informace o alergenech vždycky podávali a vždy se s lidmi s alergií dokázali dohodnout (což znamená, že mají znalý personál i že mají podrobné informace o alergenech), ale že to prostě do těch kódů psát nebudou! Což působí jako čistý truc: „Vždycky jsme to dělali, ale protože to EU nařídila, tak to just neuděláme tak, jak to chce ona!“

Což podtrhává hned to úvodní sdělení: „Náš šéf má alergii na EU.“ Což je sdělení, se kterým můžu osobně sympatizovat, ale které rozhodně nepatří do vztahu „restaurace – zákazník“. Ne proto, že to je „proti EU“. I kdyby tam bylo napsáno, že šéf miluje EU, tak je to informace, která nemá v obdobném sdělení co dělat. Stejně jako informace o tom, že šéf nemá rád KSČM, že nemá rád děti, Hanu Hegerovou nebo modrou barvu. Nic z toho zákazníka, který přišel posedět a pojíst, pravděpodobně nezajímá, protože by to nemělo mít vliv na jeho rozhodování ani na úroveň služby. (Kdyby tam bylo „Náš šéf nesnáší zakouřené místnosti“ nebo „náš kuchař pohrdá hřebíčkem a skořicí“, tak to vliv mít bude.)


 

Jak to tedy šlo říct jinak?

Seznam alergenů nemáme přímo v jídelním lístku, ale náš personál vám na požádání ke každému jídlu podá potřebné informace.

Tak tomu v naší restauraci bylo, je a bude. Nikdy nemáme problém dohodnout přípravu jídla dle Vašeho přání a zvládneme vařit pro diabetiky i lidi s bezlepkovou dietou. Za našimi jídly si stojíme a protože nevaříme z polotovarů, tak opravdu víme, jaké alergeny v kterém jídle jsou a rádi to s Vámi vyřešíme.

Mohli jsme uvést jen kódy alergenů a dál se o celou věc nestarat. Splnili bychom tak nařízení, a nikdo by dokonce ani nekontroloval, jestli uvedené kódy odpovídají realitě. Celé to nařízení tím pozbývá smyslu a může být dokonce v důsledku nebezpečné, právě proto, že kódy nemusí popisovat to, co máte na talíři, zejména pokud se vaří z polotovarů. Proto jim nedůvěřujte a vždy se raději zeptejte. V dobré restauraci si za svými jídly mohou stát a rádi Vám vše vysvětlí, stejně jako to děláme my.

Dobrou chuť

Proč?

Úvodní proklamace je podle zmiňovaného nařízení zcela v pořádku. Restaurace nemusí nutně tisknout kódy, stačí, když hostům prokazatelně, viditelně a zřetelně sdělí, že informace o alergenech obdrží po dotázání u obsluhy (viz Metodický pokyn, .docx). Psát, že všechna jídla obsahují všechno, ale že to není pravda a že obsluha podá informace, je v tomto kontextu hysterické. Tímto je tedy splněno nařízení a, světe div se, pokud obsluha v restauraci byla do té doby zvyklá hostům sdělovat informace o alergenech, je napsání té první věty to jediné, co se pro ně zavedením nového nařízení mění.

Dál vycházím z toho, že provozovatel chtěl mezi zákazníky udělat trochu osvěty a vysvětlit, že nařízení může být kontraproduktivní, a zároveň se taky trochu pochlubit tím, že jsou a vždy byli vstřícní k lidem s alergiemi. Zde můžu zopakovat to, co bylo v původním textu, jen nahradím „cukrovkáře a celiaky“ jiným vyjádřením. A není to kvůli politické korektnosti, ale kvůli tomu, že náhradní sladidla, popřípadě bezlepkové potraviny, se nevztahují jen na nemocné s celiakií a na „cukrovkáře“ (termín „diabetik“ je zde vhodnější).

Zde bych chtěl udělat kratičkou odbočku k jedné věci: Lidé někdy takovému vyjádření oponují tím, že „restaurace má nějakou interní kulturu, je např. metalistická, středověká, prvorepubliková…, a této kultuře přizpůsobuje komunikaci, takže zákazníci vědí, do čeho jdou, a standardní komunikace by působila nepatřičně“. Do jisté míry mají pravdu, ano, nestandardní restaurace mají nestandardní komunikační styl, a je to v pořádku. Na druhou stranu by z nestandardního stylu mělo být patrné, že se jedná o stylizaci, nikoli o nedostatek taktu či komunikační neschopnost.

Je v pořádku se pochválit a pochlubit, že u nás v restauraci děláme poctivý vývar a vaříme si všechno sami, že nepoužíváme instantní omáčku, knedlík z prášku a konvenience. Zákazník to ocení, a většina to i pozná a zmíní se známým, doporučí… To je všechno fajn, jen prosím vynechte nasazování psí hlavy konkurenci. Pokud možno se o konkurenci nezmiňujte vůbec. Nepůsobí to důvěryhodně. Říct „u nás vaříme poctivě z vlastních surovin“ je OK, ale dodat „… na rozdíl od konkurence, která vaří z šmejdů“ je za hranou. Ne proto, že by to bylo žalovatelné nebo snad neslušné, ale hlavně proto, že tomu lidé nevěří a spíš se zeptají sami sebe: „Proč má potřebu řešit konkurenci?“ Dovolte ilustraci:

Přijde Lajb za rabínem. „Rebe, poraď, špatně se mi vede, obchody nejdou, nevím čím to je… A přitom třeba támhle! Takový Grün! Má obchod se stejným zbožím jako já – a jemu se vede dobře! Čím to, rebe, je, že jemu obchody jdou a mně ne?“

Rabín se zamyslí.

„Příčina je prostá a přirozená,“ povídá. „Grünovi se vede dobře, protože se stará jen o jeden obchod. Na to mu síly i rozum stačí. Ale ty, Lajb, se staráš o dva obchody: O svůj a o jeho! A na to nemáš dost síly ani dost rozumu!“

Zkrátka: o konkurenci se ve firemní komunikaci nemluví! Co můžete dokázat sami, vlastními činy nebo kvalitou svých výrobků, to platí, všechno ostatní, zejména povídání o tom, jací jsou ostatní šejdíři, je nedůvěryhodné.

No a na závěr jsem zmínil bezzubost nařízení a varoval jsem před tím, aby lidé bezhlavě důvěřovali napsaným kódům. A opět jsem pochválil vlastní restauraci tím, že jsem ji mimoděk označil za dobrou a poctivou.

Z textu tak vypadly největší kopance: povídání o tom, jak je „šéf alergický na EU“ (což mě ale fakt nezajímá). Vynechal jsem narážky na konkurenci, ale přesto jsem neadresně zmínil vaření z polotovarů. Vynechal jsem elokventní pasáž o tom, jak v pivu je slad z ječmene a že pstruh je ryba a že každý s mozkem přeci tohle ví. Je to totiž úplně zbytečné rozčilování. Hlavně jsem ale vynechal hysterickou scénku „ve všem je všechno“, která nemá ve skutečnosti žádné opodstatnění a je jen bezdůvodně hrubá k hostům.


 

Jak jsem zmiňoval v „misi“ tohoto webu, je na každém podnikateli, živnostníkovi, na každém, kdo komunikuje za značku, aby použil styl takový, jaký mu vyhovuje a jaký je v souladu s jeho obchodním míněním. Pokud někomu vyhovuje mít image „člověka, co se s nimi nemaže“, je to jeho věc. Proti gustu… Na druhou stranu se na jeho komunikaci dá dobře ukázat, co byste neměli dělat, pokud o takovou image nestojíte.

Postskriptum: Naivka zavřela, Petr Zadák skončil sděluje web kolin.cz (ve skutečnosti provozovatel pokračuje s jinou restaurací) a dodává: „Mnoho strávníků pobavil v době, kdy Evropská unie rozhodla o povinnosti umístit seznam alergenů v obchodech a pohostinských zařízeních. Vtipné oznámení všem strávníkům restaurace o tom, že jídla obsahují všechny alergeny, bylo k popukání.